Stará hájovna 1 a 2

Když se po chvíli vynořil z hájovny Luboš, bylo jasné proč se mu říká Trotl. Oblečený do starého hubertusu, původně zeleného, dnes hrál vybledlými barvami, vojáci by ho brali jako maskovací. Na hlavě měl plstěnou hučku, která si barevně nezadala s kolegou hubertusem. On ten hubertus nebyl obyčejný starý kabát, měl po stranách našité kapsy, skrývající vše co potřebuje chlap, houbař na své výpravě. V jedné placačku s životabudičem vlastní výroby, v jiné vystřelovací nůž, prý houbařský, leč každý lovec krokodýlů by mu ho záviděl. No a potom telefon, kapesník, klíče a podobně. Z vedlejší chaloupky, bývalého vejmínku vytáhl košík, teda on to byl skoro prádelní koš, zamknul a vyrazil.

Půl hodiny se plazil po lese, v košíku dva suchohřiby a pár babek. Ony houby opravdu rostly, to bylo vidět, ale ne jedlý. „Já myslím Poděsovi nakopu do řiti, prý rostou. Kde on to říkal? Jo u Prašivé skály!“ Otočil se směrem k Prašivé skále a ono opravdu začalo hříbků, kozáků a ostatní havěti kvapem přibývat. Dostal se až k dosti prudkému svahu pod Prašivou skálou. Shora od mýtiny pod skálou uslyšel nějaké vzrušené hlasy a pak zvuk odjíždějícího auta. „Mám se štrachat nahoru?“ zapřemýšlel, „ asi tam byli nějací lufťáci, ti si přijedou pro houby klidně až doprostřed lesa.“  Podíval se na svah, pak na svůj skoro plný košík a rozhodl se. „Vyberu ještě tady ten svah a pak se vrátím od skály pěšinkou pohodlně domů.“

Šplhal se do svahu, košík se zdárně plnil, až dosáhl kraje mýtinky porostlého nízkým křovím. Náhle uslyšel nějaký zvuk, jakoby zavzlykání. Položil opatrně plný košík, aby se mu nepřevrátil a se supěním, drže v ruce svůj houbařský nůž se postavil.

Na mýtině, tak pět, možná šest kroků od něj seděla na pařezu mladá žena, úplně nahá. No ne úplně, měla na krku řetízek a přívěšek, na ruce náramek a hodinky. Nohy mírně pootevřené ukazovaly jemně ochmýřený rozkrok, ruce měla položené na kolenách a pěkně tvarované ňadra ukazovaly zimou natrčené růžové hroty bradavek. Zaujalo ji zašustění, zvedla uslzenou tvář a v očích se ji zjevil děs. Prudce sevřela nohy k sobě a překřížila ruce přes prsa. Zaječela tak silným a vysokým hlasem, že ptáci v okruhu snad deseti kilometrů vzlétli do vzduchu.

Luboš, plně zaujatý odkrytými vnadami se lekl, noha mu na svahu podjela a on se zřítil přes křoví na zem. Hučka někam odlétla a nůž se zabořil až po střenko do země. Ještě se z pádu nevzpamatoval, když uslyšel zasmání se od oné ženštiny. „Promiňte mi to, ale já jsem se vás opravdu strašně lekla. Nikdy jsem nevěřila na hejkaly a teď najednou…“

Pomalu se vysoukal na nohy, sebral hučku a zapíchnutý nůž. „To je teď tady nudistická pláž?“ zeptal se a čistil si nůž od hlíny.

Zafňukala: „On mě sebral šaty.“

„Kdo on?“ zeptal se nechápavě.

„Ten řidič co jsem ho stopla, mířil na mě nějakou pistolí, oblečení naházel do auta a odjel.“

Podíval se na ni: „Je vám asi zima, co?“

Přikývla, tak sundal hubertus a položil ho před ni na zem.

„Já se otočím, a vy si oblečete ten můj mantl, pak z pravé kapsy vytáhnete placačku a dáte si pořádnýho loka.“ Otočil se, po chvíli se ozvala že je hotová. Seděla opět na tom pařezu, hubertus zapnutý až ke krku a v ruce placačku.

„Já nevím, já moc alkohol nepiju,“ ozvala se opět kňouravým hláskem.

„Jen si trochu dejte, zahřeje vás to, uvidíte,“ lákal ji.

Polkla doušek a zakuckala se. „Já shořím!“ zachraptěla.

„Kdo tady pije alkohol bez mýho vědomí a beze mě?“ ozvalo ze z houští zařvání a vynořil se hajný.

Luboš zakroutil hlavou, „ no jo Vašek Poděs, teda to se nemůžeš chovat trochu slušně, vždyť tady slečna, nebo paní z tebe dostane psotník.“

„Psotník dostane moje Asta, když slyšela to strašný zaječení vpálila do boudy a nejsu schopný ji dostat ven.“

„Tak ji něco slib!“

„To už jsem zkoušel, chtěla mě kousnout. A co to tady máte za sněm? Proč má ta dáma tvůj odporný mantl?  začal se zvědavě vyptávat.

„Protože ji nějaký gauner sebral šaty. Nebo si myslíš že sem přišla nahá?“

„A jak se semka dostala?“ nedal se hajný odbýt.

„Stopla nějakýho gaunera v červeným autě….“  Hajný skočil do řeči: „Říkáš červený auto? Vo tom bych něco věděl. Máš sebou mobil?“

„Mám, v mantlu, komu chceš volat?“

„Já ne, ale ty jako vobjevitel zavoláš Šerlokovi, ať sem nakluše, že tady má případ.“

Luboš se nadechl,  udělal si na čele kroužek a obrátil se k té ženské, která vše sledovala s vykulenýma očima. „Když budete tak hodná, v levé kapse mám mobil, nerad bych vás ošahával.“

Nahmatala mobil, podala mu ho a Luboš vyťukal číslo Pavla Malého, policajta kterému přezdívali Šerlok. Po chvilce vyzvánění to zřejmě Šerlok vzal, protože Luboš spustil:

 „ Hele Šerloku, zvedni svůj zadek z kanape a přijeď na mýtinku pod Prašivou skálu, máš tady případ přepadení. Ne, mě nikdo nepřepadl, nechceš abych to vyřídil za tebe? No to bych prosil a pohni kostrou.“

Ukončil hovor, zastrčil mobil do kapsy a oddechl si: „ Tak už prý jede.“

Hajný vše sledoval bedlivým zrakem a když viděl jak ta ženská drží v ruce skoro plnou sklínku spustil, „paní poslouchejte, když držíte tu placačku, jestli už nebudete, já bych si loknul.“  S úsměvem mu sklínku podala a hajný nelenil, odšrouboval uzávěr a dal si takového loka, že hned byla skoro do poloviny prázdná.

 Luboš mezi tím vylovil ze svahu košík s houbami.

„Vašku, nečampej mě po těch hříbkách, vždyť je pošlapeš!“

Hajný který si právě dával dalšího loka spokojeně zamrčel a odbyl ho: „Říkals že jdeš jenom pro pár na máčku a tady vidím plný prádelní koš. To ti stačí.“

Od silnice se ozval zvuk přijíždějícího auta, tak ukončili slovní přestřelku a sledovali jak na mýtinu se kolébavě šine policejní auto s nápisem Pomáhat a chránit. Auto zastavilo, otevřely se dveře u řidiče, pak se chvíli začalo kolébat a nakonec se z něj vybatolil slavný Pavel Malý, místní policajt. „Tak co se tu přihodilo? Co tady ta dáma? Lubošu, ona ti sebrala ten tvůj odporný kabát?“

Luboš ho usměrnil: „Co kdybys sklapl a nechal taky mluvit nás. Přepadená byla tadyhle tato dáma a ten gauner ji sebral šaty – komplet. A ujel.“

Šerlokovi to v hlavě tiklo, „ jó už chápu a tys ji půjčil tu svoji ošklivinu?

Vytáhl z brašny velký zápisník a tužku, obrátil se k postižené a začal s výslechem.

Luboš s Vaškem s pobavením sledovali úřední osobu, která chvílemi zjevně tápala v tom, jak pokračovat.

„Tak vy jste si všimla jenom barvy auta, červené, mám to napsané, souhlasí?“

„Ano,“ řekla tiše.

„Značku auta, espézetku si nepamatujete?“

„Ne, já se v autech nevyznám.“

Hajný se do toho vložil, „kdybys dovolil, tak k tomu autu ti mohu něco říct.“

Šerlok, který už nevěděl jak dál, se vztekle otočil na hajného: „Neruš když provádím výslech. A co můžeš vědět o tom autě, vždyť tady nebyls?“

„To auto se tady objevilo několikrát a starý Vaníček když byl na klestí, tak ho uviděl a aby mě udělal radost, tak si na papírek zapsal jeho poznávací značku. Tady ji máš černé na bílém.“

Šerlok si vzal od hajného papírek s číslem, nevěřícně koukal na dar s hůry a zavelel: „Čekejte, du volat.“ Rychle se odkolébal k autu, pracně se vsoukal za volant, pohlédl na napjatě sledující skupinu a zabouchl dveře.

Po chvíli se opět pracně vybatolil, upravil si uniformu a důležitě došel k nim.

„Tak slečno, už ho máme, už jedou pro něho. On byl asi před tejdnem propuštěný z lochu na tu amnéstii. Předtím pouze kradl dámské prádlo a zřejmě dostal v kriminále školení a vylepšil to s přepadením. Víte on je ten…,“ zaboha si nemohl vzpomenout co on vlastně je, pak mu svitlo, „on je ten fetišista. Tak pojďte slečno, zajedete se mnou na stanici a sepíšeme protokol.“ Nahnal dámu i s Lubošovým hubertusem do auta a odfrčel.

Luboš si vzdychnul, „no jo a že odjeli i mojima klíčama od baráku to tomu hňupovi policajstkýmu nedošlo, podej mi taky loka.“ Vzal od hajného placačku a nevěřícně na ni koukal, „ ty potvoro Poděsácká, tys to všechno vychlastal.“

„Ale máš ji dobrou, musíš mě taky nějakou dát.“ blaženě se usmíval hajný.

„Prdlajs ti dám,“ vztekle se ozval Luboš, „du dom, čau.“

„No počkej, a co klíče, budeš rád, když ti půjčím sekyru,“ smál se hajný.

„Nestarej se, mám schovaný náhradní, když ty svoje zapomenu v kanclu.“

Sebral košík a po cestičce podél skály šel k domovu. V tuto chvíli mu mohl být hajný ukradený.

 

Kapitola druhá pojednává o tom jak zoufalý předseda družstva nemůže sehnat účetní a o tom jak může mladá dívka přijít o poctivost.

 

Uplynul týden a Luboš se dal od hajného přemluvit, aby si udělali gulášové hody.

Právě míchal a ochutnával svůj výtvor, když uslyšel cvaknutí dveří od vchodu a opatrné, tiché zaťukání. Pohlédl na hodiny, bylo pár minut po jedenácté.

„Otravo Poděsácká pojď dál a nedělej opičiny. A Astu nech v síni, tady by moc čmuchala.“

Dveře se pootevřely a do kuchyně vešla mladá dívka s velkou kabelou. „Dobrý den, já jsem Hana Vaříková, spletl jste si mě s hajným.“

„Dobrý den, v čem vám mohu být nápomocen? udiveně se zeptal.

„Víte, já jsem ta co jste mě našel v lese u té skály a vracím vám kabát. Chtěla jsem to udělat dřív, ale ten policista mě nechtěl dát vaši adresu. Až, když jsem mu řekla, že mám vaše klíče, tak polevil.“

Luboš vzal od dívky kabelu: „To jste hodná, tak si u mě sedněte, za chvíli tu bude hajnej a dáte si s námi gulášek.“

„Děkuji, ale nechci obtěžovat,“ omlouvala se.

Posadil ji ke stolu, „kde jste se tady v kraji vzala a jak k tomu došlo, povídejte.“

Vrátil se ke sporáku, a míchal guláš, aby se nechytil.

„To máte tak,“ začala,“ dodělala jsem ekonomickou a sháním zaměstnání. Místa by byly, ovšem když řeknu, že jdu ze školy, tak se omluví, že potřebují účetní s praxí. No a kamoška mě slíbila že se u nich zeptá. Tak jsem tu sobotu za ní jela. Místo nebylo a autobus od nich v sobotu jel až pozdě večer. No tak jsem chytla stopa. A ostatní už víte.“

V síni se ozval hluk, jako když se kácí les, do toho štěkání a hajného hlas: „Asto, potforo, zalehni a nečum, prd dostaneš a nevětři tím čuchometrem.“

Dvéře se rozlétly, dovnitř se vřítil hajný: „Čuchám, čuchám gulášek, tak se mě to líbí.“

Vtom uviděl u stolu neznámou dívku. Zarazil se: „Troubo, tos mě nemohl říct, že budeš mět dámskou návštěvu, nezacláněl bych.“

Luboš se zachechtal, „tak ty tu dívku neznáš, že?“

„A vodkáď bych ju měl jako znát?“ zeptal se hajný popleteně.

„Mýtina pod Prašivou skálou ti nic neříká?“ napověděl Luboš a hajný se plácl do čela: „Jó už jsem doma, ale já tady slečnu viděl v tom hnusným mongomeráku, tak jak bych ji mohl poznat v civilu.“

Posadil se ke stolu a Luboš krájel chleba. V tom se ze síně ozval hluk a psí štěkání.

„Asto kuš, buď zticha,“ zahřměl hajný až jeho sousedka leknutím nadskočila.

Ve dveřích se objevil vyzáblý mužský: „Už jsem si říkal, že si mě dá ta potvora k obědu.“

„No z tebe by měla tak kostičky Kuličko,“ zachechtal se hajný.

„Sedni si Pepo a dáš si s náma trochu guláše. Co tě sem vlastně přivádí?“ zeptal se Luboš a servíroval příbory na stůl.

„Ale kámo, samý průser. Stará bude mít narozeniny, tak jsem si říkal, že se optám, jestli ti nezbyly nějaký klobásy nebo uzený. A v práci, to je na mrtvicu. Představ si, Sehnalovou, ůčetní strčili do invalidky. A nehnu s ní, aby dělala třeba na brigádu, nebo nějak. Nic, nepůjde. A sežeň tady účetní, no já se snad picnu.“

Teprve teď zjistil, že u stolu sedí neznámá osoba. „A jejda, já si nevšimnul, že máš návštěvu, tak já se stavím třeba zítra, že jo.“

„Zalez ke stolu a nedělej opičky, třeba ti pomůžu jak se žrádlem, tak s účetní,“ zavelel Luboš a nosil plné talíře na stůl.

Kulička se ostýchavě přibatolil ke stolu: „Já jsem nějaký Pepa Krousek, předseda družstva,“ potřásl dívce rukou.

„A já jsem Hana Vaříková, ekonomka toho času bez místa,“ usmála se.

Kulička ztvrdl a nechápavě na ni zíral. „A kde se tady berete?“

„Nechte kecání a do jídla, dokud je to teplý,“ zavelel Luboš, „ kdo si dá k tomu pivo?“

Chtěli všichni, tak donesl všem pivo a přisedl ke stolu.

Po dobu jídla bylo ticho, jen od hajného se ozývalo spokojené mlaskání. Než ostatní dojedli, ještě si dvakrát přidal.

„Talíře nepatří do dřezu,“ zavelel, když viděl že je chce Hanka odnést „ ty přijdou myčce.

Posbíral talíře, do jednoho přidal žufánek guláše a odnesl to do síně. Hanka pochopila co je myšleno myčkou.

„Dá si někdo kafé?“ zeptal se Luboš. Šel nastartovat kávovar, než ti tři se domluví. Neodmítli. Donesl šálky na stůl, vrátil se k ledničce a vytáhl z ní láhev  čité tekutiny.

Rozlil do skleniček, postavil před osazenstvo: „Tak ať všechno vyjde jak chcete.“

Hanka nedůvěřivě očichala obsah skleničky: „To je slivovice? Neshořím?“

Opatrně usrkla a labužnicky se olízla. „Víte, já se přiznám, já ještě slivovici nepila, jenom kamarádky líčily jak voní. A prosím ještě něco. Nevykejte mi, připadám si jako ve škole.“

Tak si připili na tykání a hajný Poděs začal rozvíjet plány.

„Ty Lubošu, proč nepřijeli ti pražáci. Dals do to vejminku tolik peněz a je prázdný.“

Luboš dopil skleničku a zamyslel se, „proč nepřijeli? Jeli na Malorku, prý je tady strašná nuda. Prostě je to tady nebaví. A prázdný taky není, suším tam houby.“

Hajný pokračoval ve své úlisné řeči: „A Hanko, ty bys tady brala to místo účetní v družstvu? A co Kulička? Bral by Hanku?“

Předseda družstva Pepa zvaný Kulička se pátravě na ni podíval. „Měla bys zájem? Ale je to na vesnici, tady za hájovnou už končí svět. Tam vydrží jedině Poděs.“

Hanka poněkud zčervenala, možná tím alkoholem, „což o to brala bych to, ale je tady možné sehnat podnájem?“

Zaškrábal se ve vlasech. „Jo, holka, tady je problém. Máme tady jakoby penzión, ale ten majitel si účtuje za noc jako v interhotelu. Na to by ti padla většina vejplaty.“

Teď se do toho vložil hajný, „Lubošu, co budeš dělat s tím vejminkem až nebudou houby? Co tam budeš potom sušit?“

„Prokoukl jsem tě na to tata,“ zasmál se Luboš, „ ty navrhuješ, aby se tam nastěhovala Hanka, jestli se nemýlím.“

„No a, tak v čem je problém? V těch houbách? Vyhodím ti je na hnůj a je to.“

Luboš se podíval na Hanku. „Máš zájem? Je to ale jednoduchý vejmínek, žádný luxus?“

Zeptala se, „ můžu se na to podívat? Já nevím jak to tam vypadá.

Vstal, sebral s háčku klíče. „Tak se tam jdi na to podívat, já půjdu Pepovi nachystat nějaký present.“

Nabral ve sklepě nějaké klobásky a přidal tam tak dvoukilovou šrůtku uzeného. Zabalil to do krabice a donesl do kuchyně. Tam bylo prázdno. „No jo, museli tam jít všichni,“ zabručel a šel za nimi.“

Stáli v kuchyňce, Hanka rozzářené oči, „stejný sporák měla babička, akorát měla hnědý kachle. Je funkční?“

„Měl by být, kamnář si to nechal sakra zaplatit. Tak co? Spokojená?“ zeptal se.

„A na kolik by přišel nájem?

 „Holt ekonomka,“ pomyslel si. „Tak se Hani podívej, za nájem nebudeš platit nic, akorát spotřebu elektřiny, hodiny máš na síňce.“

„Ale to nemůžu chtít,“ zoufale se ozvala.

„Neboj, já se s Pepíkem vyrovnám, Tak co, bereš?“

Přikývla. „Od kdy se můžu nastěhovat? On pan Pepa by chtěl, abych se na účty podívala co nejdříve.

„Třeba hned, žádný problém, houby smetu do pytlíku, stejně jsou už suchý a je to.“

Šel do síně, pozapínal jističe, zapnul bojler v koupelně a ledničku v kuchyni.

„Bojler bude nahřátý tak na večer, lednička je prázdná, tak přijď večer ke mně na jídlo, ať tady neumřeš hlady. Jo a povlečení máš v ložnici ve skříni.“

Hajný Poděs se hned přidal, „a co bude k večeři?“

„Čuchy muchy s česnekem, proč tě to zajímá?

„No přece, nemůžeš večer zůstat tady s Hankou sám, musím na vás dohlížet,“ hned to měl zdůvodněné.

„Nestarej se, už jsme dospělí. A necháme tady Hanku, ať si to pořádně prohlédne. Jdeme chlapi. Jo a Hanko, pak přijdi za náma, nebudeš tady sedět sama.“

Odtáhl chlapy k sobě, nalil jim ještě štamprdličku a předal krabici Pepíkovi, který byl blahem v sedmém nebi.

„Lubošku, co jsem dlužen, takový prezent a ještě k tomu účetní, já to nemůžu zažít.“

„Pal domů k tvý oslavenkyni a popřej ji i za nás – tak syp.“

Pepa s díky se odpoklonkoval a tak si s hajným sedli ke stolu a mlčky popíjeli.

Po chvíli cvakly v síni dveře a Asta spustila rachot.

„Já toho psa zastřelím, doma necekne a tady řádí jako utržená,“ vztekal se hajný.

Pojednou v síni bylo ticho. Vstal, celý nevozní, „co se stalo? Proč neječí?“

Otevřel dveře do síně, tam čupěla Hanka, u nohou měla Astu převrácenou na zádech a škrábala ji na bříšku.

„Už jsme se skamarádily, že Astičko.“ Souhlas byl proveden velkým oblíznutím.

„Já se snad poser…, promiň Hanko. To má být lovecký a hlídací pes? Toho se snad bojí jenom Pepa Kulička.“

„Nech psa a pojď si sednout,“ zavelel Luboš. Usadili se a tak se zeptal: „Tak co? Spokojená?“
Přikývla. „Ten sporák, můžu v něm topit? A jestli můžu poprosit o trochu dřeva.“

„Dřeva si vem kolik budeš potřebovat. On Vašek jak bude probírka zas něco nasměruje k nám.“

„Měla bych ještě jednu prosbu. Neznáš někoho, kdo by mě odvezl z internátu moje věci? Třeba zítra.“

„Zítra tam s tebou zajedu,“ nabídl se Luboš.

„Na tom pinďourovi co stojí vedle v kůlničce?“ zasmála se.

„Auto mám dole ve fabrice v garáži,“ nafoukl se Luboš.

„A vůbec, budeš někdy ráda, když tě pinďourem svezu dole do dědiny.“

Hajný se spokojeně uvelebil na lavici u stolu: „Tak co bude dobrýho k večeři? Počkám si.“

Luboš zakroutil hlavou a vytáhl z ledničky klobásu, skoro třicet centimetrů dlouhou.

„Tady je tvoje večeře. Ale sníš si ji doma s Astou, nemusíme slyšet tvoje mlaskání.“

Hanka pobaveně sledovala hajného, jak se nafoukl, sebral klobásu a uraženě odcházel: „Poď Asto, tady nás nechtějí.“

Když hajný zmizel v lese zeptal se Hanky, „co si dáš? Guláš od oběda, nebo klobásku? Teplou, studenou?“

„Mě je to jedno, dám si to co ty.“

Hanka se protáhla, „měla bych asi zavřít okno, dala jsem si vyvětrat peřiny, aby nechytily rosu.“

No, to bys měla. Já nakrájím trochu uzeného a klobásky, k tomu si dáme chleba a trochu piva na spláchnutí.“

Vrátila se během chvilky. Na stole ležel velký talíř, uzené nakrájené na tenko, ozdobené okurečky a uprostřed trůnila hromada nakrájené klobásky. Zavonělo to celou místnost.

„Teda jo. To máme všechno sníst? zeptala se.

„Když bude málo, dokrájím,“ Luboš naskládal do ošatky nakrájený chléb a postavil to na stůl.

„Tak pojď, dáme se do toho. Jo, ještě něco na zapití. Co si dáme? Pivo, nebo čtvrtku tvrdé?

Hanka se uvelebila na svoje místo u stolu, zvědavě si vzala plátek klobásky a ochutnala.

„Ježíši, tak to jsem ještě nejedla. Kde na to chodíš?“ zeptala se plnými ústy, protože zrovna pokračovala plátkem uzeného.

Luboš postavil na stůl načatou půllitrovku se slivovicí a dvě sklenky. „Kam na to chodím? Do sklepa, tam mám svou zásobárnu. Jinak je to moje samovýroba.“

Nalil do sklenek, podal jednu Hance, „tak ať se ti tady líbí.“

„A taky na to tykání, správně se máme políbit, ale představa, že budu líbat fousatýho hajnýho, nebo nového šéfa – prostě jsem to zasklila,“ zasmála se a nastavila rty k polibku.

Opatrně, jako by líbal jedovatého hada ji polibek vrátil,“ a jez, dokud je to studený.“

Dali se do jídla a talíř se hlavně Hančiným přičiněním prázdnil.

„Kde ses naučil dělat takový speciality? zeptala se když už s odfouknutím  přestala s jídlem a zapila to douškem slivovice.

„Táta byl řezník, uzenář, tak asi to jsou geny,“ zasmál se Luboš a dolil sklenky.

Dopili, Hanka mu pomohla s nádobím a že už půjde po takové večeři do postele.

Znovu našpulila ústa, „ještě jednu na dobrou noc,“ žadonila.

„Nepřeháníš to?“ zeptal se po opatrném polibku.

„Musím si tě předcházet, nebo mě dáš z chaloupky výpověď,“ zasmála se a zmizela ve dveřích.

V neděli dovezli Hančiny věci z města, pak přišlo pondělí a Luboš ji prakticky celý týden neviděl.

Až v sobotu dopoledne se objevila u sušáku a věšela prádlo.

„Ahoj sousedko, kde jsi se celý týden toulala?

„Likvidovala jsem každý den do večera resty,“ zasmála se, položila košík a šla si sednout na lavici před hájovnou.

Luboš zmizel na chvíli dovnitř a vrátil se s poloprázdnou půllitrovkou a skleničkami.

„Já myslel, že jsi se ztratila, byl tam binec?“

„Binec je ještě slušný slovo. Něco tam dohledat, to byl výkon pro vašeho Šerloka.“

Lízla si slivovice, a pokračovala, “představ si, že místo počítače to ta paní všechno dělala na ruční mechanické kalkulačce. Přijít jim tam kontrola, tak se zhroutí.“

„Kdo tady chlašče bez mýho vědomí?“ zahřmělo za rohem, až Hanka poskočila leknutím.

„To nic, toho si nevšímej, to jenom Poděs ucítil trnkovou,“ řekl klidně Luboš a šel pro další sklenku.

Hajný se přivítal s Hankou, usadil prvně Astu, která ji už stačila olízat a pak se spokojeně svalil na lavici.

Objevil se Luboš se skleničkou a s talířem nakrájeného uzeného, „tak co je nového u tebe v revíru?“

Hajný si nejprve nalil skleničku, převrátil ji do sebe, zajedl to uzeným a teprve se uráčil odpovědět.

„Co může být novýho. Prdlajs. Jo, v tejdnu ti přinesu srnčí, mohl bys udělat dobrý gulášek.“

Luboš se na něj zašklebil, „žádný gulášek nebude. Budou se dělat klobásky, už skoro všechny vyžrals.“

„Co budeš dělat dneska k obědu?“ zvídal mlsně hajný a likvidoval zbytek uzeného na talíři.

„Ježíši oběd,“ zvedla se Hanka, mám rozvaříno na plotně a já tady kecám.“

Poklusem spěchala do chaloupky.

Luboš sebral prázdný talíř, láhev se zbytkem slivovice, za kterou se hajný smutně díval a odsekl mu: „K obědu mám hrachovou kaši s bramborem a vejci.“

„Hrachovou kaši, tu já nerad,“ vzdychnul si hajný a hned se ptal, „a Hanka co bude mět?“

„Šlejšky s mákem říkala,“ ozvalo se z hájovny a hajný si opět vzdychnul, „ tak to není jídlo pro chlapa, pojď Asto, ohřejeme si doma konzervu.“

Táhlo k večeru, světla venku kvapem ubývalo. Luboš se pohodlně natáhl na lavici a bez zájmu koukal na televizi.

Vyrušilo ho klepání na okno. Vylezl před hájovnu a tam Hanka. Hned ho dirigovala,“ co děláš, nic, tak se seber a pojď ke mně na buchty. Zkoušela jsem troubu v kamnech a je parádní.“

Usadil se na lavici v kuchyňce, ochutnal a musel uznat že jsou na jedničku.

„Tak dobrý buchty jsem nejedl, myslím od mládí. Je vidět že kamnář si dal záležet.“

Hanka si sedla vedle něho, zakousla se do buchty a najednou se zarazila, „jéžiš, já jsem tele, já na pití nic nekoupila!“

Šáhl do kapsy a vytáhl placačku. „Správnej mužskej nesmí zapomenout na svůj životabudič.“

„Je vidět, že seš správnej mužskej“ konstatovala.

Likvidovali pomalu buchty, zapíjeli štamprdlička a kecali o všem, co je napadlo.

„Čím to je Lubo, že se s tebou cítím tak dobře?“ ozvala se po chvíli.

„Nápodobně,“ zamumlal plnými ústy.

„A co máš dnes navečer v plánu?“ sondovala a lehce se k němu přitiskla.

„Prakticky nic důležitého, proč se ptáš?“

Zrudla. „Já jenom, jestli bys tady se mnou nezůstal.“

„Zůstat? Myslíš do rána?“ zeptal se překvapeně.

Přikývla.

Objal ji okolo ramen, přitiskl k sobě a vtiskl ji takový polibek, že až zalapala po dechu.

Když uklidili v kuchyňce, přemístili se do ložnice a Luboš zjistil, že manželská postel má ustlána obě lůžka. „Potvora jedna, ona to měla připravené!“

Leželi spolu na posteli, tiskli se k sobě, hladili, líbali a v obou se začalo probouzet vzrušení. Převrátila se na záda a s rozkoší přijímala doteky líbajících úst.

Obdivoval krásu ňader, mazlil se s nimi polibky, stoupal vzrušený na vrcholky a dráždil vztyčené růžové hroty.

Lehce vykřikla, vzepjala tělo a se sténáním tiskla celé jeho tělo na sebe.

Tento signál, vlil do něj novou energii a rychle sklouzl mezi do široka rozevřené nohy, otevřel si cestu ke ztvrdlému hrášku a přisál se na něj.

Stačila chvíle a opět se milované tělo vlnilo v záchvatu vzrušení, sténala, chroptěla nemohouc popadnout dech a klín se vzpínal proti němu. Ještě okamžik a cítil jak proniká rozvášněnou dírkou až na doraz. Zasténal blahem.

Odpovědí mu byl rozvášněný, bolestný výkřik, přitáhla ho na sebe a mezi polibky sténala blahem.

„Opatrně miláčku,“ šeptala rozechvěle a on cítil, jak je dírka stále vlhčí.

Neměl ženu již dlouho, tak se jeho vzrušení poměrně rychle vybilo v mohutném výstřiku na její bříško. Zůstal unaven přitisknutý a tiše slíbával slzičky z jejích očí.

„Miláčku,“ doslova se ze slovem pomazlila „mě je s tebou tak krásně.“

„Měla bys vlítnout pod sprchu, celou jsem tě umazal,“ doporučoval ji. Zavrtěla  hlavou, „až za chvíli, musím si to ještě vychutnat.“

      Ráno je našlo v posteli, stulené vedle sebe. Pomalu, líně otevřel oči, pohlédl na svoji spolunocležnici, poodhalenou a dráždící jeho pohled vztyčenou růžovou     bradavkou.

     Sklonil se a přisál na její růžový hrot. Objaly ho ruce jako dvě chapadla a přitiskly na vonící ňadra. „Tady někdo provokuje, včera to nestačilo?“ ozvala se.

J.R. 2015.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.