Stará hájovna 3.

Kapitola třetí – podzimní.

 

Listí na stromech před hájovnou již dostávalo podzimní nádech.

Byla sobota.

 Luboš neochotně pootevřel jedno oko na které ho šimral paprsek sluníčka prosvítající mezi zataženými závěsy na okně. Otočil se k nočnímu stolku, pohlédl na budík a zavelel: „Vstávat, bude osmá, ať nás netahá Poděs z postele.“

„Co čílíš, je sobota. Přeci nebudu vstávat tak brzo,“ protáhla se vedle na posteli Hanka a znovu se zachumlala do deky.

Ne na dlouho, protože téměř vzápětí se před hájovnou ozval řev motoru náklaďáku, rachot něčeho vysypávaného, do toho ještě štěkot psa a bouchání na dveře.

Luboš nabral obrátky. Zařval do chodby „už du,“ v rychlosti na sebe naházel oblečení, vlítl do koupelny, poněkud se zušlechtil a již pádil po schodech dolů.

Hanka se rozespale posadila na posteli, „vždyť já tady vlastně nejsu,“  a začala se pomalu oblékat.

Luboš dole odemknul, přivítal se nejprve s Astou a pak zavrčel na hajného, „ty nemůžeš dát pokoj ani v sobotu.“

Hajný přivázal Astu k sloupku schodiště a hrnul se do kuchyně.

„No jo, vyrušil jsem holubičky z toho nejlepšího, že?“

Luboš chystal štamprdličky a dotčeně se ozval,  „nevím o jakých holubičkách mluvíš. Raději vyval kolik dlužím řidičovi za dovoz.“

„Dovoz máš grátis a o těch holubičkách si vykládá celá vesnice moulo. To si myslíš že na to naše baby nepřijdou?“

Obřadně vzal skleničku do ruky, nadechl se a chtěl spustit dlouhý proslov. Nestihl to. Ze síně se ozvalo štěknutí a potom spustila Asta takový jekot, že hajný leknutím vylil obsah skleničky na sebe.

Vztekle se podíval na prázdnou skleničku a zařval,  „krucinálfagot ty potroublá čubko, ztichni nebo uvidíš!“

Otevřel dveře do síně.

Na spodním schodu seděla Hanka, rukou objímala dotírající a ječící Astu, která se snažila pořádně ji umýt celý obličej.

„Ahoj, co tak brzy z rána, je přece sobota,“ zeptala se a rukou drbala Astu.

„To jsem si mohl myslet,“ zabrblal hajný, „ kam čert nemůže nastrčí ženskou. Kvůli tobě jsem si vylil skleničku.“

Hanka vstala. „Proč kvůli mně, já ti nic neudělala. A pokud ti zavazím, tak jdu domů.“

Podívala se před hájovnu na obrovskou hromadu dříví a vydechla: „Pane jo, to nezpracujeme do jara.“

„Vo to se nestarej. Na to má Luboš kámoše. Netrucuj tady a pojď na čtvrtku na ranní probuzení,“ dirigoval hajný.

Luboš s úsměvem pozoroval jejich slovní souboj. Přidal skleničku i pro Hanku, dolil prázdnou skleničku hajnému a zavolal: „Pojďte si cvaknout a nehádejte se. Mám zavolat klukům, ať přijdou?“

Hajný se s funěním umístil na své místo a zálibně pohlédl na plnou skleničku, „nevolej, už jsem to zařídil. Jsou na cestě.“

A hodil obsah skleničky do sebe. Spokojeně zamrčel a začal dirigovat: „Vyval špalky, sekyry jsem donesl svoje, ty tvoje stojí za prd.“

„Špalky a sekyry nepotřebuju, mám na to stroj,“ spokojeně se Luboš na hajného zašklebil.“

„Prd máš,“ naježil se hajný, „dřevo je nařezaný, ale samo se nepoštípá, to mě nevymluvíš.“

 

Z dohadování je vyrušil zvuk motoru.

Luboš vyhlédl z okna.

 Od volantu Žigulika se soukal Pepa Kulička a ze zadu s funěním místní Šerlok, kupodivu měl na sobě montérky a ne uniformu.

„Tak brigádníci už přijeli,“ oznámil a připravil další dvě skleničky.

S halasem, za štěkotu Asty se vřítili do kuchyně.

„Tak jdeme na to, žádný válení za stolem,“ spustil Pepa Kulička.

„Máme toho na sekání, že nás budou ruce brnět.“

„Nebudou,“ zavrčel hajný, „prej má na to sekání ňáký inštrument.“

„Nekecej,“ vydechl Kulička, „ ty sis koupil štípač?“

Dopili skleničky a vyhrnuli se před hájovnu.

 

Luboš vytáhl štípač z kůlny, postavil na rovný terén a začal natahovat elektrickou šňůru.

Připojil štípač, zkontroloval, jestli je vše připraveno a zavolal: „Vyberte mě ten nejsilnější špalek.“

Hajný se škodolibě ušklíbl a vybral z hromady tlustý špalek z borovice, samý suk.

Luboš ho posadil na štípač a zavelel „všichni děte dál, nebo vás praští poleno.“

Odstoupili, teda až na hajného, který rozumoval: „Mám čas, než to přepůlí, tak bude oběd.“

Luboš podržel tlačítko čerpadla, počkal až bude stejnoměrně vrnět a pak stlačil páčku hydrauliky. Štípací klín tiše sjel na špalek, pomalu se zabořil a potom se špalek s prásknutím rozletěl na čtyři kusy.

Samozřejmě jeden kus praštil hajného do kolena. Hladil si bolavé koleno a nechápavě hleděl na štípač.

„Je to fajn, tak jdeme na to,“ zavelel Kulička. „Šerlok bude skládat, má na to školy a my s Poděsem budeme Lubošovi podávat špalky a vozit k Pavlovi.“

„A já jdu připravit oběd,“ řekla Hanka, „chcete maso, nebo buchty?“

„Buchty!“ Ozval se řev.

Práce jim rychle ubíhala, hajný vzal na milost štípač a podél hájovny se rýsovala hranice dřeva až pod okna.

No, ubíhala, ale když se z vejmínku z otevřeného okna začala linout vůně pečících se buchet, práskl hajný rozčileně polínkem do koleček: „Tady se v té vůni nedá dělat, vždyť se poslintám!“

„Klidně slintej, ale dělej,“ napomenul ho Kulička, „podívej, Šerlok už nemá co skládat.

Hajný s brbláním nakládal polínka do koleček a vozil je Šerlokovi, který se očividně bavil.

Po nějaké době se kolem nich šinula Hanka s kouřícím hrnce polévky.

„Oběd bude před hájovnou panstvo, račte toho nechat a opláchnout si ruce.“

To jste neviděli tu rychlost, jak všichni pádili ke stolu.

„Hovězí s knedlíčkama, to já rád,“ meditoval hajný a naléval si polévky až po okraj.

„Hele, nech nám taky trochu,“ umravňoval ho Šerlok a sápal se po naběračce.

„Teda Trotlíku, taková ženská pro tebe, to je až škoda, že kluci?“ spustil hajný mezi si sousty.

„Ještě si ho neberu,“ smála se Hanka „dáte si nášup, nebo mám donést buchty?“

„Buchty,“ ozval se řev, ale hajný měl jiný názor.

„Buchty přines, ale talíř a polévku neodnášej, já si budu buchty zavlažovat.“

Hanka přinesla hned dva plechy buchet, jedny s povidlím, druhé s marmeládou, pěkně pocukrované a nadýchané.

Vrhli se na ně, jako by týden nejedli.

„Vyskládáme zbytek k hájovně, nebo taky k vejmínku?“ zeptal se Šerlok a zakousl se do buchty.

„Na co k vejmínku, stačí k hájovně, stejně tam v zimě nikdo nebude,“ rozumoval přežvykující Poděs, kterému se nechtělo vozit kolečka dál až k vejmínku.

„Tak to ne holoubkové, „ pustila se do nich Hanka.

„Když budu péct buchty, nebudu vléct dřevo až od hájovny.“

Dojedli, hajný si strčil do každé kapsy po jedné buchtě a dali se do práce.

Blížilo se ke čtvrté odpolední, když všechno posklízeli, Kulička a Šerlok dostali každý placačku a pytlík s kobáskami a odfrčeli dolů do dědiny.

Zbytek se posadil před hájovnou v odpoledním sluníčku, Luboš donesl nakrájenou klobásku a láhev slivovice. Nalil, klábosili o všem možném a když hajný viděl, že se klobása na talíři menší, chystal se k odchodu. Hanka mu přistrčila krabici se zbytkem buchet a bandasku s polévkou a Luboš mu omotal kolem krku šňůru klobásek, aby prý nešel s prázdnou.

Najednou bylo na hájovně ticho. Uklidili nádobí, naskládali do myčky a usadili se na lavici.

„Poslouchej Lubo, jak to ten Poděs myslel s tím, že v zimě nikdo na vejmínku nebude?“ ozvala se Hanka.

Luboš se poněkud ošil, „ no to máš tak. Zdejším klepnám nic neuteče. Já mám někdy dojem že vidí i do postele.“

„To myslíš že o nás vědí?“ podivila se.

„Tak podle pohledů bab, když jdu po hale v práci, tak to ví celá vesnice. Ale došlo mě to až dneska.“

Zamyslel se.

„Hanko, tak víš co, pobereme tvoje věci a nastěhuješ se na hájovnu. Ať puknou zlostí babice.“

Se smíchem pak provokativně odnosili Hančiny věci do hájovny, poklidili a zavřeli vejmínek.

Byl večer.

Postupně spáchali hygienu a zalezli do postele.

Hanka se zavrtala k němu pod deku, přitiskla se a zeptala, „ jsi hodně utahaný?“

Odpovědí ji bylo pohlazení po tváři, posouvalo se níže až na hroty ňader.

Ležela na zádech, prožívala slastný pocit hlazení a pokukovala po pokušitelovi. Pojednou se vymrštila, obkročmo zasedla jeho klín, nalehla na hruď a přisála se na ústa. Začala lechtat bradavkami a když se pokoušel vzít ňadra do dlaní, se smíchem ucukla.

Dole její lasturka také nelenila a dráždila ho.

Objal ji, přitiskl k sobě a zašeptal „tak teď už mě lechtat nemůžeš.“ Odpovědí mu bylo přitlačení  do klína. Nemohlo to skončit jinak, než že pojednou přestala s drážděním, přitiskla se a začala vzrušením trhaně dýchat.

Vysvobodil kolík z jeho zajetí a zavedl ho do vlhké a rozvášněné dírky.

Ucítila ho uvnitř, vymanila se z náruče, zavřela oči a pomalu se na něm klouzala. Vzrůstající pocit vzrušení způsobil, že zrychlila a nakonec se sténáním a zakloněnou hlavou doslova po něm kmitala. Jak orgasmus odezníval, vrátila se do náruče a přisála na ústa.

Zeptal se tiše „ do konce, nebo ještě ne?“

Znovu vášnivě líbala jeho ústa a potom vydechla „nechám to na tobě, jak myslíš.“

Poněkud více roztáhl nohy a začal rychle vnikat do mokré horké dírky. Jakmile ucítil vyvrcholení, vzepjal se  a se sténáním  ji zaplavoval horkým mokem lásky.

Ležela přitisknutá na hrudi, okouzlená neznámým pocitem zaplavované dírky a doprovázela ho slastnými výkřiky a sténáním.

Umdleni se skulili vedle sebe, chvíli se pokoušeli a potom se přitiskli k sobě, Luboš přetáhl deku a stuleni v náručí usnuli.

 

J. Robbertos 2015.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.