Stará hájovna 4.

Normal 0 21

Kapitola čtvrtá – vánoční.

 

Přišla zima. Jak se říká „ani psa by tam člověk nevyhnal“. Teploty kolísaly kolem nuly, na zemi poprašek sněhu a od severu to nepříjemně fičelo.

Hanka se točila kolem sporáku, v kuchyni to vonělo cukrovím a Luboš místo toho aby zalezl do kamrlíku vzletně nazvaného pracovnou, seděl u stolu a trápil svůj přenosný počítač.

„ Poslouchej Lubo, nezdá se ti, že se Vašek Poděs tady dlouho neobjevil?“ zeptala se Hanka a vytahovala z trouby plech s upečeným cukrovím.

„Cos říkala?“ vzhlédl nepřítomně od počítače.

„Že se Poděs tady dlouho neukázal. A nečum pořád do toho nesmyslu, zkazíš si oči.“

„To nic, on se ukáže. Asi se mu nechtělo do té sloty venku,“ odvětil a znovu se zabral do sledování počítače.

Zabušení na dveře a štěkot psa je vyrušily z klidu.

„My o vlku a Poděs za dveřmi,“ prohlásil Luboš a šel otevřít.

Hajný se vřítil do kuchyně jako velká voda a nosem větřil víc než jeho Asta.

„Přestaň větřit, shoď si mundur a zalez ke stolu,“ poručil Luboš, na stůl chystal skleničky a orosenou láhev, prý na zahřátí.

„Ty Vašku, co budeš dělat na Štědrý den? Přijď k nám na večeři,“ lákala ho Hanka.

„Kdepak vážení, já si zalezu ke kamnům a pustím si telku. Jen si to užijte v klidu. Jo, v kůlni máte jedličku a v kabeli bažanta.Nadělil vám to Ježíšek.“

Hajný si labužnicky lízl ze skleničky a znovu začichal tu vůni vánočního cukroví.

Hanka postavila před něj talířek s cukrovím, prý na ochutnání. Neodmítl a projel talířkem, že by to ani jeho Asta rychleji nedokázala.

„Dobrý, dobrý to máš, tebe je pro tady toho Trotla škoda, tak mu vyvařovat. A s tím Štědrým dnem si nedělej starosti. Já ryby nerad, tak akorát snad sardinky v plechovce.“

Luboš se potutelně usmál.

„Kdo tady mluví o rybách? Budeme mít daňčí řízky a bramborový salát.“

Hajný nasucho polkl a zamyslel se, vidina řízku byla pro něj velice lákavá.

„Tys ho nenarval do klobásek?“ zeptal se překvapeně.

„Něco jsem si schoval do mrazáku, tak co přijdeš?“ zeptal se Luboš a dolil mu prázdnou skleničku.

„Když já nevím,“ ošíval se hajný, „já jsem na  Štědrej den nejraději sám. Víte co? Jestli vám to nevadí, tak se stavím odpoledne. Dáte mě to do kastrólu a já si to večer sním.“

Hodil do sebe skleničku, spokojeně zamlaskal a zvedl se k odchodu. „Mám ještě toho víc dole v dědině, tak se mládeži mějte a děkuji za pohoštění.“

A zvenku potom bylo slyšet hajného sekýrování Asty.

„Tak teď nevím, mám hodit bažanta do mrazáku, nebo ho nechat viset venku v kůlně?“ zapřemýšlel Luboš.

„ V kůlně? Ani nápad, ještě by ho něco ožralo, dej ho do mrazáku. Uděláme si ho na druhý svátek,“ rozhodla Hanka.

Vyrušilo je kvičení mobilu. Luboš to vzal, chvíli poslouchal, odpovídal „Ano, ano, za chvíli jsem u vás,“ a ukončil hovor.

„Musím dolů na poštu, mám tam nějaký balík, prý křehké, neklopit.“

„Vždyť si pil,“ namítla Hanka.

Mávl rukou, „Šerlok mě kontrolovat nebude, ten se rozplývá nad bažantem od Poděsa.“

Políbila ho na tvář, „jeď opatrně, ať nemáme malér na vánoční svátky.“

Po chvíli se ozvalo zahučení auta a Luboš zmizel v zákrutě dolů do dědiny.

Vytáhla poslední plech z trouby, sedla si na lavici a nepřítomně sledovala obrázek spořiče obrazovky na monitoru.

Zasnila se. Jak ráda by nosila příjmení Hradilová, ale Luboš se k ničemu nevyjadřoval a ona naléhat nechce.

„No co,“ řekla si,“ dneska je to moderní, žít na psí knížku. Hlavně že mě má rád.“

Trhla sebou, když uslyšela zvuk přijíždějícího auta. Pohlédla na hodiny. „Bože já tady trčím půl hodiny v tranzu,“ povzdychla si.

S halasem, jak to mužští umí se do kuchyně pracně vecpali Luboš s hajným a poskakující Astou, která se jim zdárně pletla pod nohy.

Vlekli obrovskou krabici, tak, tak že se propasovali dveřmi.

„To je od Jardy, kámoše ze školy, on teď dělá někde u Znojma ve vinařství,“ hlásil Luboš a hnal se pro kudlu, aby krabici otevřel.

Po odklopení víka uviděli jak vzorně zabalené vedle sebe hajají lahve vína, proložené zabalenými šrůtkami uzeného a klobásek.

„Jarda se zbláznil,“ brblal Luboš, „jako by jsme neměli dost vlastních.“

Začetl se do průvodního dopisu.

„Tak mám všechny pozdravovat, to uzený je nějaká jeho specialita, prý mám okoštovat a napsat jestli je dobré. A klobásky jsou originál se skopovým.“

Mlsně vytáhl jednu klobásku a hnal se ji nakrájet.

„Nejanči a neshoď mě plech s cukrovím,“ komandovala ho Hanka a prohlížela si láhve vína.

„Teda tolik vína pohromadě jsem viděla jenom v regále v obchodě,“ prohlásila a honem sebrala špičku klobásky z talíře který Luboš nesl ke stolu.

Hajný ochutnal klobásku, mlaskl a prohlásil, „teda Lubošu, tvoje klobásky jsou jedna báseň, ale ta skopovina tomu dává šmrnc.“

Luboš se na něj zašklebil, „tak jak se ti nějaká koza zatoulá do rajónu, picni ji a já ti takový klobásky udělám.“

Podíval se dolů na Astu, která s vyplazeným jazykem a šňupákem mířícím nahoru pilně sledovala dění u stolu.

„Na, ochutnej, taky pomáhalas, teda zavazet,“  hodil jí kousek klobásky. Hbitě ji chytla za letu, rozkousala, polkla a přitulila se k Lubošovi.

„Nerozmazluj mě ji, kde pro ni budu shánět skopový klobásky,“ zavrčel hajný plnými ústy.

„Ten páneček by ti nedal ani kousíček, viď Astičko,“ prohlásila Hanka a podstrčila i hned dvě kolečka.

„Já radši du domů,“ prohlásil hajný, „ nebo mě ji dočista zkazíte“.

Polkl ještě dvě kolečka a zavelel, „Asto, jdeme potforo, nebo z tebe udělají labužnici.“

Astě se samozřejmě nechtělo, tak se přetahovala s hajným a Luboš mu do pytlíku dal jednu klobásku a přidal láhev vína.

Osaměli, venku se šeřilo, tak odnosili obsah balíku do sklepa.

„Ochutnáme to víno?“ zeptal se Luboš, „červený, bílý, růžový?“

„Zkus nějaký růžový a mohli bysme ochutnat taky to uzený, když to má být specialita,“ rozhodla labužnicky Hanka.

Našli láhev růžového, vzali menší šrůtku uzeného a stěhovali se nahoru do kuchyně.

Zatím co Hanka sklízela cukroví, Luboš nachystal sklenice, nakrájel uzené, ozdobil okurčičkou a otevřel láhev. Nalil do sklenic, přiťukli si a ochutnali.

„Lubo, z toho vína je doslova cítit sluníčko. Teda takové jsem ještě nepila,“ básnila Hanka.

Luboš ochutnal uzené. „Tak to má ten opičák u mě schovaný,“ rozčílil se, „to je jasný, cítím tam med, tak to mě nenapadlo, ten recept od něj vymámím.“

A tak ochutnávali, hladina v lahvi klesala ke dnu, až nakonec Luboš rozlil poslední zbytek vína a Hanka honem dojedla poslední plátek uzeného.

Přiťukli si poslední skleničkou, dopili a odstěhovali se do ložnice.

Leželi ve tmě a Luboš pojednou pocítil, jak Hančina noha se přitiskla k jeho noze. Ledová byla jako rampouch.

„Je ti zima?“ zeptal se. Hmm,“ odvětila.

Vklouzl za ní a sevřel ji v náručí. Začal pomalu líbat obličej, nosánek až nakonec skončil u přisátých úst.

Vymanila se z náruče, lehla si na záda a začala si rozepínat knoflíčky pyžamového kabátku.

Hladově se přisál na úbočí ňader, líbal, mazlil se s nimi a pomalu se stěhoval na vrcholek k trčícím hrotům.

Hladil její tělo rukou  a přisátý na růžový vrcholek dráždil ji až do okamžiku, kdy prudce vydechla a vzepjala se v záchvatu orgasmu.

Posadil se a začal ji stahovat pyžamové kalhoty.

Vklouzl mezi roztažené nohy a začal líbat stehýnka, přešel na kudrnatý pahorek, tyčící se nad rozvášněnou lasturkou a poté se s rozkoší do ní zavrtal obličejem

Opájel se vůní a jazykem dráždil malinkatý hrášek vášně.

Sevřela mu hlavu nohama, vzepjala se a tichým výkřikem a sténáním se svíjela v orgasmu.

Povolila sevření, vysvobodil svého tvrdolína z kalhot a rozvášněný se vnořil do vlhkého a horkého lůna. Přitáhla nohy výše, vzepjala klín a s tichým sténáním přijímala vášnivé přírazy.

Uvnitř jeskyňky přibylo vlhkosti a tak každý příraz doprovázel mlaskavý zvuk.

Pohlcen vášní zrychloval, když ucítil sevření uvnitř jeskyňky a jeho milá se zmítala v nekontrolovatelné vlně rozkoše. Vybuchl o poznání později a zaplavil stahující se jeskyňku svojí vláhou.

 

Štědrý den se tento rok opravdu vydařil. Ze sněhových obláčků se líně sypaly velké vločky a mezi nimi prosvítalo paprsky sluníčko. Jako z Ladových obrázků.

Luboš nachytal  jedličku do stojanu, ozdobil ji řetězcem elektrických svíček a předal další zdobení Hance.

Z lednice donesl nachystané řízky a dal se do obalování.

Po chvíli se už hájovnou šířila vůně smažících se řízků a tak pomohl Hance se zdobením stromku.

Donesla si ze síně hrnec vařených brambor a dala se do loupání.

„Ty Lubo, co dáváš do salátu?“ zeptala se zvědavě.

Luboš právě vytahoval řízky z pekáče v troubě a tak zběžně odpověděl, „nechám to na tobě, vždyť každý salát je dobrý.“

Překulilo se poledne, tak si dali kousek vánočky a čtvrtku na vytrávení.

Stromek, řízky, salát, vše bylo připravené, tak Hanka v rychlosti vysmejčila podlahu a přisedla si na lavici k Lubošovi.

Ne nadlouho, protože se po chvíli ozvalo zabušení na dveře a Poděsův halas „Vánoce, vánoce přicházejí,“ v obdivuhodně falešném tónu.

Hajný se v síni otřepal od sněhu a že dál nepůjde, že se Astě nechtělo a tak spěchá domů, než mu z chalupy udělá kůlničku na dříví.

Tak mu nabalili řízky, salát, cukroví a balík odřezků masa, co Luboš okrájel. Prý aby si Asta ty vánoce taky užila. Popřáli si a hajný vyrazil k domovu.

„Teda ten měl dneska naspěch,“ podivila se Hanka.

„Nediv se, měl strach, že by u nás zakysnul, tak to svedl na Astu. On je v tomto trochu podivín, musíš ho brát jaký je.“

Zešeřilo se. Rozsvítili stromeček, svíčky na stole a dali se do jídla.

Hanka sklidila nádobí a Luboš nachystal víno a skleničky. Doprostřed stolu umístil velkou oválnou mísu s tence nakrájeným uzeným, klobásky a zeleninovou ozdobou.

Seděli, popíjeli a Hanka netrpělivě pokukovala pod stromeček, kde se kupily balíčky.

„Seš nejmladší, tak rozdávej,“ pobídl Hanku.

A tak se posadila před stromek a začala dárky rozdělovat. Úplně na konci, skoro skrytá ležela u stojanu zabalená malá krabička s nápisem Hanka.

Vzala ji, zaštěrchala, nic neslyšela. Tázavě se podívala na Luboše.

„No tak ji rozbal, když je tvoje,“ pobídl ji.

Opatrně balíček rozbalila, otevřela krabičku a tam trůnily dva zlaté kroužky. Jeden větší a jeden menší.

Tázavě se zadívala na Luboše.

„Teda jestli budeš chtít se vdávat,“ podotkl naoko ledabyle.

Slzy jako hrách se ji začaly kulit po tvářích a skočila mu do náručí.

„No,no počkej, vždyť mě zamokříš,“ protestoval.

„Teda já nevím jestli mě budeš chtít, je přeci jenom mezi náma věkový rozdíl deseti let.“

A potom se jenom dusil a lapal po dechu jak se Hanka za ta slova mstila polibky.

Jak se uklidnila, rozbalili dárky, navzájem si vyčítali, že to nemuselo být a likvidovali střídavě cukroví, uzené a víno.

 

J.Robbertos 2015.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.