Category Archives: Klasika

2. Dobrodružství etmologa na domácí hroudě

Po návratu ze zahraničí se Luboš zabral do práce s tříděním a zpracováním úlovků a trávil většinu času v ústavu. Až na pár věcí, kterým se nemohl vyhnout. Záchod a jídlo. Večer ho vyhnaly domů uklízečky a zrána byl opět nastěhovaný u své sbírky.

Když jednoho dne pojídal v jídelně pozdní oběd, překvapil ho ženský hlas za zády: „Dobrý den, pane doktore, smím si na chvíli přisednout?“

Růženka a princ (pohádka pro dospělé)

Před dávnými časy žili král a královna a ti si každého rána říkali: „Kdybychom tak měli děťátko!“ I stalo se jednou, že královna zrovna seděla ve své kádi při koupeli, když tu z vody vylezla nahnědlá žába, přihopkala k ní a zakuňkala: „Tvoje přání se splní, dříve než uplyne rok, narodí se ti dcerka.“

Dobrodružství etmologa na Amazonce.

Seděl zamyšleně před monitorem počítače a již po páté si pročítal nabídku, pro něj neznámé organizace, která ho lákala na přírodovědeckou výpravu na jeden z přítoků Amazonky.

Slibovali veškeré zaopatření, cestu tam a zpět motorovou lodí z Belému. Což o to vypadalo to zajímavé a on, samotář, bez závazků a ženy mohl klidně jet. Poslední seznamování s dívkou skončilo tím, že ji oslovil něžně: „Ty moje larvičko bource morušového“ a ona se již k němu nechtěla hlásit.

Psí počasí

     Je všední den, dopoledne, počasí, že bys psa nevyhnal. Kdo může, je někde zalezlý, v práci, doma u kamen… Nemám zrovna nejlepší náladu, ačkoli už jsem na zpáteční cestě od doktorky, ještě mě čeká cesta vlakem, určitě v něm bude zima jako ráno. A tramvaj taky nikde. Než čekat v té zimě na ostrůvku, raději se rozhodnu urazit tu vzdálenost k nádraží pěšky. Proplétám se mezi několika deštníky a v duchu si nadávám, že jsem ten svůj nechala doma.

Zámek

      Je sobota, den už se pomalu chýlí k večeru. Zlatavé paprsky slunce oživily zašlý rám obrazu, na který jsem se zadívala. Zámecký pán, v nejlepších letech, býval docela fešák… Je tu tolik zajímavých věcí, ale musím si pospíšit, šoupání pantoflí už slyším jen slabě.

      Rozběhnu se tím směrem. Když jsem zastavila v jedné z komnat, obklopilo mě ticho. Kudy teď? Tady jsem už byla při prohlídce, někde jsem musela špatně zahnout. Volám, ale nikdo se neozývá. Bloudím komnatami, ale za žádnou cenu nenacházím cestu k východu. Sluneční paprsky pomalu pohasínají, všichni už odešli. Jsem to ale husa pitomá, nechat se tu zamknout. Chvilku se na sebe ještě zlobím, ale nakonec se rozhodnu najít nějakou místnost vhodnou k přenocování. Taky bych něco snědla, no, ale trocha hladovění mi taky vůbec neuškodí.

Blondýnka na Vraní boudě.

Slunečný předvánoční den zaplnil sjezdovku u chaty Růženka. Na Vraní boudě, umístěné zhruba sto metrů pod horní stanicí lyžařského vleku se u okénka malého občerstvení potil Karel Rada, službukonající člen Horské služby a zároveň prodavač místního občerstvení.

Konvice na horkou vodu syčely na plotýnkách vařiče a Karel ač dělal vše možné, nestačil náporu lyžařů u okénka.

„Budeme sem muset koupit nějaký velký ohřívač, s konvicemi to nemůžeme stíhat,“ pomyslel si a honem dodělával další várku čaje s rumem.

Odpoledne se nebe zakabonilo a začal foukat ledový a ostrý vítr. Zvedal oblaka prašanu a ve vírech je hnal před sebou.

Případ lupiče na kolečkových bruslích.

Sjížděli spolu na kolečkových bruslích mírný kopeček od náměstí k místnímu parku. Kličkovali mezi chodci, smáli se jejich nadávkám a potom na silnici k smrti děsili řidiče, když znenadání se objevili před kapotami jejich vozů.

Smykem to vzali na cestičku do parku stoupající nahoru k letnímu altánku. Se smíchem se přitiskli k sobě a spojili ústa dlouhým polibkem.

„To byla krása,“ vydechla rozjařeně a s rozkoší přijímala partnerovo hlazení oblin dívčích ňader.

U nás v Míchově 2: Milenci

Jako obvykle měla Anděl strážný pravdu. Vobořilovi přišli domlouvat termín svatby.

Seděl v kanceláři a v hlavě si promítal poslední měsíce. Pomohl Heleně s obývákem, pravidelně chodil večer co večer ji vyjídat a hádat se, že na jídlo přispěje.

Padla čtvrtá hodina, sbalil si věci a zavolal Heleně jestli může přijít.

„Prosím tě proč pořád voláš, snad je to samozřejmý,“ rozčilila se.

Láska na druhý pohled

Dubnové počasí těchto dnů dávalo za pravdu názvu Aprílové počasí. Chvíli svítilo studené sluníčko, chvíli se snesly spršky ledového deště.

Pepa Vostrý, penzionovaný policajt a trafikant v jedné osobě zapnul v kamrlíku, který nazýval kanceláří kamínka a začal na prodejně doplňovat zboží.

Jak se tak točil kolem pultu, padl mu zrak na nejbližší peron autobusového nádraží u kterého jeho trafika stála.

Dobrý večer přeje Kazišuk.

(Dovolte, abych se vám představil. Jmenuji se Kazišuk a patřím do čeledi strašidel domácích. Nevěříte? Jen si vzpomeňte, jste v nejlepším, milujete se a někdo zaklepe nebo zazvoní, dítko zakňourá. Tvrdíte že je to náhoda? OMYL, vážení to jsem spískal já, strašidýlko KAZIŠUK.

Pojďte nyní se mnou do jednoho nejmenovaného městečka a pokochejte se krásou strašení. Tak kde se zastavíme. No, třeba tady, Vojáskovi, jsou mladí, bezdětní, tam to bude zábava.)